Když Spirituál kvintet v roce 1960 začínal, slovo „folk“ v češtině neexistovalo, zato „častušky“ prožívaly dobu slávy. Půl století je ovšem i v muzice dlouhá doba – dnes mladí lidé nevědí co byly častušky, ale bez folku by se ztenčil počet domácích hudebních akcí na polovinu. K té padesátce jsme si dali dárek, který teď držíte v ruce: Třináct velmi rozmanitých písniček spojuje to, že tak či onak všechny patří do naší stáje jménem STARÉ LÁSKY.

Písničku Víc času nám dej, která otvírá album, nám věnovala Pavlína Jíšová, jistě i proto, že sama má na takovou píseň spoustu času, zatímco od nás zní opravdu důvěryhodně. Aby se zpěváci o písničku netahali, vrznou si v ní postupně všichni. Zdence Tichotové se zalíbil intimní i vypjatý gospelsong o naději, nazvaný Život z partesů. Uklidňuje nás příslibem, že co se nepovede napoprvé – láska, ale i život  – napodruhé určitě vyjde líp. Jirka Cerha přispěl dvěma písněmi. První z nich, Sedmá pečeť  s textem Miloše Rejchrta, je varovnou vidinou budoucnosti světa, v případě, že se my lidé nevzdáme své nebetyčné pýchy a nevrátíme se pokorně ke kořenům. Tohle už znám je gospel, který – jistě i díky textu Dušana Vančury – okouzlil Irenu. Prezentuje v ní svou možná méně známou, téměř šansonovou pěveckou polohu. Na jubilejním albu nemůže samozřejmě chybět klasický afroamerický spirituál – byly to právě tyto písně, které nás před padesáti lety okouzlily natolik, že změnily naše osobní životy a my postupně opouštěli svá někdy pracně získaná zaměstnání, abychom se místo toho vydali na cestu potulných zpěváčků. Že nešlo jen o okouzlení pro nás tehdy exotickou hudbou, ukazuje i obsah spirituálu Daniel, který zde předzpěvují Jirka Holoubek a Dušan Vančura: Pane, vysvobodil jsi Daniela, Jonáše, mládence z ohnivé pece. Ale proč nejsme svobodni i my ostatní? Další spirituál s úvahami na téma Ábel nebo Kain pro sebe vybral Dušan Vančura. Zastupuje tady temperamentní zpěvánky s charakteristickým doprovodem drnkacích nástrojů, a vzdáleně připomíná jižanské hillbilly. Jen tenké muzikantské ouško si asi všimne, že se chvílemi pohybujeme v pětičtvrtečním taktu. Tak to někdy v lidové hudbě chodí, zejména, když není jisté, zda si to Dušan nevymyslel sakumprásk sám. Je pravdomluvný, to jo, ale věřte mu!     

Roku 1972, tedy před sedmatřiceti lety, jsme vydali své první „elpíčko“- tak se tenkrát říkalo víc než čtvrtmetrovým černým plackám v kartonovém obalu, ze kterých hudbu brousil safírový hrot v ceně 35Kčs mono, nebo 60Kčs stereo. (Tvrzení, že již předtím jsme nahrávali na voskové válečky je nepodložené a ukazuje Holoubkovu fámotvornost). K překvapení našich posluchačů na prvním elpíčku Spirituál kvintetu nebyl ani jediný spirituál, Písničky z roku raz dva obsahovaly jen skladbičky z časů renesance. Na ty jsme nezapomněli ani tentokrát. Nazpívali jsme zde dva tzv. „polyfonní šansony“, což byla počátkem 16. století v Paříži velká móda. Slavní tamní skladatelé si tenkrát začali všímat popěvků, které si v ulicích a nálevnách Paříže prozpěvoval (s)prostý lid. Velmi umně tyto často mládeži nepřístupné výtvory lidové tvořivosti upravovali pro vícehlasé sborečky a tak se postarali o jejich nesmrtelnost. My si vybrali dvě méně peprné ukázky, aby rodiče nezakázali Jirkovi Holoubkovi chodit do kvintetu: Pláči čest! je zhudebněná hádka mezi zpěváky, kde Irena chce ostatní komandovat, dává jim nástupy a neustále je okřikuje, zatímco oni – naschvál – zpívají kdy koho napadne. Druhý šanson Jean de Lagni  se u nás jmenuje Plány Žána de Lány a vystupuje v něm rádoby světák Jan z Lán. Holoubkovi jsme v partu nahradili některá pro něj zatím méně vhodná slova, jako „dívka“ nebo „ctitel“ slabikami „tralalalalala“. Mimochodem, tyhle drobné, ale náročné perličky tenkrát naši dávní pěvečtí předchůdci uměli zpívat prima vista – přímo z not! Druhá, tentokrát baladická píseň, napsaná pro toto album Jirkou Cerhou se jmenuje Zem kde stále svítá. Pro chystaný filmový dokument o Grónsku již o ni projevil zájem jeden pan režisér. Pro song potulného černého muzikanta Hlas shůry si Jirka Holoubek vypracoval parádní kytarový doprovod, který se řadí k perličkám našich starších alb, v podání např. Františka Nedvěda či Karla Zicha. Při živém provozování musí na toto číslo přeladit dvanáctistrunku a vzniklou prodlevu využívá k tomu, aby si dělal šoufky z nás starších a moudřejších kvinteťáků. Nás upokojuje, že se mu přitom naši posluchači obvykle smějí. Spirituál Jak mám to říct si Irena sama otextovala a není těžké poznat, že tahle skladba zde zastupuje exaltovanou podobu svého žánru. Naopak velmi lyrická je Zdenčina volná parafráze amerického lidového blues Every Night s textem Když jdu spát, v níž se – podruhé v našich nahrávkách – uplatňuje trubka. Stejně jako na koncertech, předjímá tahle písnička rozloučení. To tvoří adaptace spirituálu symbolicky nazvaného Poslední píseň. Jak to s tím loučením bude ve skutečnosti a jestli ta dnešní písničková třináctka bude navzdory pověrám šťastná, to nám odhalí až budoucnost. Každopádně jsme vděčni za to, že naše muzicírování vydrželo tak dlouho a že vy, naši posluchači jste byli po celou tu dobu u toho. Jen tak mezi námi - začínáme vybírat písničky pro další padesátiletku!        JT